Vyčítali Hafisovi,
proč sám v krčmě dlívá rád,
máj kol co se směje nový,
dýše v luh i do poupat.
Klidně k slunci zvedl číši,
plaše pak se usmál jen:
„Necítíte, jak sem dýší
vánky jara v starcův sen?
Allahu, já za padesát
let jsem viděl sever, jih,
v ghazel abych doved tesat
všecky vděky tvorů tvých!
Stejně jarem raší stromy,
stejně hoří tulipán,
stejně v první Vesny hromy
bulbul zpívá, noci pán.
Všecku štíhlost dívčích boků,
všecku plnost ňader též
ve číšníka mého oku
a víc v číši nalezneš!
Mlýnské kolo, svět se točí,
stejné bude napořád,
kam tvá bludná noha vkročí,
jeho nezmění se řád.
Proto, já že v krčmě sedím,
nezmění se losů běh,
proto, že si číše hledím,
slyším jásot planet všech!
Celý svět dlí v dlani boží,
všady radost jako žel,
pouze lidské zloby hloží
v krčmě své jsem nenašel.
Lhostejnosti co se týče...
proč má není tobě vhod?
Noe poznal tíhu rýče,
z vinic znát chci jeho plod.
Řekni, celý Hafis, brachu,
zda by za číš jednu stál,
kdyby žíti měl vždy v strachu,
zda by jaro neprospal?
To má v srdci vždy a všude
jako Allaha i rým:
proto první v krčmě bude,
ale z krčmy posledním!