Půl oddaně, půl netečně,
již skoro mroucí na svém loži
má bába říkávala:
„Sen vždycky mine, zbude klam,
nač o ten rvát se sopečně?
A konečně? Nu, konečně
vše leží v ruce Boží!“
Dnes vzpomínám si bezděčně,
čím hloub se vrývá žití hloží,
co bába říkávala.
Chtěl tolik jsem, tak málo mám.
Nač honil jsem se zbytečně?
A konečně – Co konečně?
Vše leží v ruce Boží!