Kdys Hradčany jsem kráčel; na náměstí
jsem stanul, byla temná noc a parná.
Zář rudá svítilen jen chabě v scestí
se vkrádala a kašny jednotvárná
jen píseň zněla zpozděnému chodci
v té hluché, těžké, dusné letní noci.
V tom náhle stlumený řev zněl mi k uchu,
jak v poušti hýkla zvěř by zmírající,
a ticho zase, jen hodina duchů
se nesla v dálku s věží v město spící.
A zase řev ten... chvěla se noc tmavá –
jak nádherný řev lva, jenž dokonává.
A ticho zas... To přelud, tak se kojím
a chci dál jíti, to se mi jen zdálo,
však znovu zase, trochu dál kde stojím,
to naposledy bolně zastenalo
od kašny, lev kde s rozdrcenou lebí
do půlnoční tmy bolestně se šklebí.