V konstelac je směsi
jedna hvězda kdesi,
na chvilku jež září
v rubín, jas a plam,
náhle temnou tváří
obrací se k nám.
Snad v tom hvězda jiná
jako plenta stinná
zakrývá ji tam,
ale k ránu zase
v snivé vzplane kráse
výším, hlubinám!
Ve vřavě sním všední,
proč ta hvězda před ni
jako stín se klade,
jest s ní spjata snad?
Musí ona všade
jí se v stopě hnát?
Třeba zatemnění,
na chvíli jak v snění
temný stín by pad’,
aby v kráse ryzí,
která nevymizí,
ona mohla vzplát?