Na nábřeží jsem stál,
zřel v práce shon a ruch,
z vln zvolna vyrůstal
oblouků mostních kruh.
A kladiv třesk a spád
až k sluchu mému zněl,
já viděl chodců chvat
a každý za svým spěl.
V té vřavy shon a křeč,
v ruch, jenž se v před jen hnal,
jak sprostý zahaleč
já sobě připadal.
V tom boji o život,
v těch paží zdvih a vzmach
mne pálil cizí pot,
do tváře hnal mi nach.
Ač v omluvu mi být
snad mohlo, v nitru mém
že probouzel se cit
rhytmickým úderem;
že z tísně mojich dum
myšlenka v zápase
dávala výhost snům
a vtělit chtěla se.
Však sám se ptám, co jest
byť píseň nejkrasší,
jež třeba k výši hvězd
nám ducha unáší?
Čím z práce té je kvas,
v to žití hossana,
v němž silný, velký hlas
hřmí z noci do rána?
Nechť srdce žhavý vzlyk
zanikne v ruchu tom
jak slabý, ptačí vzlyk
ve kladiv třesk a hrom:
Chví žití nad strží
se o svou budoucnost,
zda aspoň vydrží,
jak tento nový most?
Ó, jenž tu kolem jdeš,
zda přečteš píseň mou,
i ona most je též
nad mlh a hlubin tmou,
po kterém v ples i žel
si chodí duše vstříc...
Já, mostu stavitel,
jsem nerděl se již víc...