Dům tichý dnes, i v stromech, jež ční kolem,
se ztajil oddech listí, kdo šel tudy,
šel po špičkách, shon usnul zde i trudy
a odlesk míru táhnul dálným polem.
Ba kvítí ani nepohnulo stvolem,
jež sázel kdys do zahrádky své půdy,
jen okno z kořen, za ním svíčky rudý
se plamen třás’. Tam smířen s každým bolem
spal tichý muž, jak tichý byl v svém žití.
Teď modrá moucha vzduchem zabzučela,
kol úlů zlaté honily se včelky.
A hodina za hodinou dál zněla
s kostelní věže... nemoh’s pochopiti,
ký mezi dnes a včera rozdíl velký.