Ty klenotnice boha! nač své skvosty
tak žárlivě ukrýváš v bezdném lůně?
tys jako láska, čím víc srdce stůně,
tím jeho touze všecky trháš mosty.
Či říci chceš nám, jak plachými hosty
jsme v světě a jak věčné tvoje tůně?
Tvých bledých květů opojivá vůně
jest myslícímu duchu symbol prostý.
Tak rovněž v duši na sta vidin bují,
jež nikdy nepozná a neprocítí,
a přece žijí, přece jsou a kvetou;
snad lidem bludy fantasie slují –
leč na rozhraní, kde přestává žití,
z nich andělé nejkrasší věnce pletou.