Dno tvoje, moře, chtěl bych celé zříti,
ne v klidných nocech, kdy plá měsíc snivý,
jak míháš se a škeblí tvých třpyt lživý,
mír, ticho, klid lže skrze spící sítí.
Leč hlouběji až v dnu tvém chtěl bych rýti,
v tvůj chaos patřit, jak se zmítá divý,
tvé lesy korálů, tvou zvěř, vše divy,
jež neodhalí žádné vlnobití:
Tu myslil bych, že v dílnu boha patřím!
bych dno tvé mohl zříti klidným okem,
před věčností bych nezachvěl se v křeči;
sám tvůrčí duch, tam šel bych klidným krokem,
vždyť vím, že svět, s kterým se v duchu bratřím,
týž podstatou jest, rozměry byť větší.