Na břehu tvém by hračkou bylo žití,
snem, jejž dvě děti sní, když ve hamaku
ve šumu lesa, v písni sterých ptáků
je matka kolébá, když slunce svítí.
Svůj žal vždy pohřbít ve tvém vlnobití,
a naděj plachou, jež podobna vraku,
zřít před sebou, jak mizí ve oblaku,
v tvých barvách vidět vše, co srdce cítí;
svou píseň tvojím učiniti echem,
svou víru majákem, jenž do tmy hoří,
svou vůli skalou, o niž proud se boří;
a pak svůj hrob v tvém lůně korálovém
si najít, kolébán být věčna dechem:
toť větší los – než lidmi že se zovem.