Jak dychnul bys krystalné na zrcadlo,
tak nad mořem se lehká pára chvěje,
po hladině zář hvězd bez stopy spěje,
jen z měsíce k dnu kousek stříbra padlo.
Jak z pavučin by kol tvé duše kladlo
se jemné kouzlo, nevíš, co se děje,
mír jako dítě v duši tvé se směje,
co žárem vřelo, v perlu písně schladlo.
Teď moře samo jistě zapomnělo,
co hrobů v něm, co trosek, v palác divů
a pohádek se každou chvíli mění.
A srdce též, co všecko přetrpělo,
juž neví – jako měsíc do zálivu
bůh na dno jeho spustil – zapomnění.