Znám velké moře bez hrází, to místo vln má víno,
po němž jest v mysli veselo a zas tak božsky líno.
Jen, smělý plavče, hloub a hloub, až ke dnu v krystal ruče,
na korálových útesích sta slavíků tam tluče.
Jen ke dnu hloub! sám z něho bůh si jeden doušek přává,
ba řek’ bys, slunce, zlatá číš, že tam jen zapadává.
A měsíc, pohár stříbrný, se pouze z něho zvedá.
Kdo jednou pil, pít bude zas, i v hrobě mu to nedá.
Znám veliký a vonný sad, co růží zříš tam kvésti!
až k zemi stromy nádherné své kloní ratolesti.
Tu ananas a oliva a hrozny, datle, fíky,
a s keřů květ a chladem snět přivítá hodovníky.
A zlaté včely čistý med ti samy kladou v ústa,
kam vkročíš, květů nastláno tak z vysoka, tak zhusta!
Jen dál a hloub! sta oblouků nad tebou jasmín splítá
a v stínu v měkké trávy klín tě moudrost věštců vítá.
Já šťastný v moři koupám se a v sadu odpočívám,
tak z číší dvou se opájím a dvojí píseň zpívám.
Když vedro dne mne trápí, rád hned uvrhnu se v moře
a osvěžen jdu v ztmělý sad, kde sním, až vzejde zoře.
Ó zlatá písni Hafise! buď věčně požehnána,
ó svatá písni Saadiho, buď věčně zbožňována!
Když, divá písni Hafise, mne strhneš v bouřném víru,
pak, snivá písni Saadiho, mne zahal v závoj míru!