Morče.

Na slavnosti bylo to národní, na táboru, trhu či pouti, tu kolotoče, boudy a dav, jímž těžko k předu se hnouti.

Na malém prkeném divadle jsem starou zřel pantomimu, s čertem a dědkem a morčetem a s babou bylo tu šprýmů!

Tu nejdřív dědek s babou se rval, a pak ji kladívkem skolil, pak do rakve nacpal, láhev vzal a svěcenou vodou ji polil.

Než víko kladívkem přirazil, tu náhle čert ze zadu s šklebem jej chytil a vecpal ku bábě a víko přirazil hřebem.

Však dědek víko napolo zved a čerta přiskřípnul chvatně, když chtěl se přesvědčit, mrtev že jest, leč dědek zabit byl špatně.

A v posled všecko se sepralo, čert, dědek i mrtvá baba, jen morče očkama nemžiklo, ta atrakce pro ně již slaba.

Jakoby schvácené hypnosou v tom víru a pračce té dlelo, že řek bys, oči má skleněné a vycpané bez hnutí tělo.

A rakev když stržena v podsvětí, tu morče samo tu zbylo, pak dědek se zjevil a čert za ním v ráz, však morče se nesplašilo.

A dědek hladil je po srsti a proti srsti čert zase, však morče jak schvácené hypnosou vše snáší a nehýbá se.

Co kvičel do toho flašinet a paňáca do bubnu třískal, a z panoram černoch falešný své zuby cenil, v dav vřískal.

Já miniaturu života zde před sebou viděl jsem celou, jak v zrcadle ostře a řezavě s tou směšností k tragice smělou.

Dědek je život a čert je vždy čert, ten hladí tě, onen tě cuchá, ó budiž jako to morče jen a zapomeň srdce i ducha!

Buď jako hypnosou zachvácen, ať kol se to rve vše a kácí, ať život tě tahá za nohu a čert tě kladívkem bací.

V sled vyjde to všecko zas na jedno, co práce a snaha tu ryzí, čert s dědkem hodí tě do truhly, jež bez stopy v propadle zmizí.