Co zadumán jsem trval nad obrazem v snů podnoží a v bouři svého bolu, tu rozlétly se krčmy dvéře rázem. A vešel plavec, sedl k mému stolu;
já v dumách nevěděl, že dlouhou chvíli při vína číších seděli jsme spolu. Ten plavec kmet byl hovorný a čilý; mé mlčení mu nešlo příliš k duhu,
i odkašlal a začal: „Pane milý! Líp chutná číše ve přátelském kruhu, když hovor proudí... ale věříte mi – bouř takou nikdo z mých nezažil druhů.
Jak míč jsme byli hnáni peřejemi, loď pila vodu; náhody kyn pouhý, že zázrakem jen připlouli jsme k zemi. Však byl to shon: s každého tekly strouhy,
jak ďas ta chasa pumpovala líná“ – číš vyprázdnil na jeden doušek dlouhý. „Tak z moře grog neb proud rudého vína by chtěl nás vlnou ze paluby splavit,
dal bych si říci; to by byla jiná! Noc po bouři tu vesele chci strávit. Vy mlčíte? Číš vaše plná ještě. Či u sta hromů! mám snad já vás bavit?
Tož nezkusil jste jistě větru, deště; to učí teprv pravé veselosti. Když bolí zub – nu, tomu dáme kleště; když bolí srdce, tomu k větší zlosti
najdeme ženu; když však bolí žití, jen pohár vína, to jest víc než dosti. Já, milý pane, když chci v klidu píti, dřív rozzlobit se na ten život musím,
dřív zapomenout, že mé srdce cítí. A jestli piju, samotu si hnusím; chci zpěv i hovor, až pak ve rozmaru na soudruhu svém pěsť i jazyk zkusím.“
A přiklonil se zase ku poháru a jedním douškem vyprázdnil ho zcela a jeho oko blesklo v novém žáru. Já odhrnul si rukou vlasy s čela
a k obrazu jsem zíral v zadumání – jen z venku bouře ze sna zahučela. „Co, baví vás to staré malování?“ zas plavec začal. „Stará historie;
kdo chodí sem, jí nevšimne si ani. Zde, milý pane, kleje se a pije, a hezké je tu posezení v suchu, když vítr divý v nízká okna bije.“
V tom vítr zase zaletěl nám k sluchu. A námořník po spůsobu svém sprostém jal vyprávět se, co jsem přál si v duchu. „Nuž poslyšte, jsem starým tady hostem,
a sebe lepší víno bez hovoru jest pro mne hořkou vodou víc, ba postem. Když vesele tak popijíme v sboru, tu na mysl nám nepřipadne věru
ta historie stará z doby moru. Juž pět set roků; v dávných časů šeru, jak říká se, prý mohlo se to státi, však pramálo ku srdci si to beru.
Byl tenkrát mor. Dnes moh’ jste vesel vstáti, a než jste kýchnul, pad’ jste v tváři rudý, a nepomohli ani všickni svatí. Za minutu juž zčernaly vám údy.
Sta leželo jich po ulicích v stohu, a kam jste vkročil, pohřby byly všady. Ti modlili se a ti kleli bohu, jak vždy to bývá. V městech ohně plály,
psi vyli – nu, já povídám, jak mohu. Od země k městu horké větry vály, od moře táhly smrduté zas páry, zdi přístavu jak duchů sbory stály.
A slunce k zemi slalo prudké žáry, a mor jen řádil, kam jste pohled’, všady, – tu stalo se, co líčí obraz starý. Zde v městě v přepychu žil kníže mladý;
měl všeho dost a smál se tomu moru, vždyť paláce měl, vinice a hrady. Ten z města prch’ a v druhů stejných sboru vším opatřiv se zamk’ se do své vily,
čas trávil při číši a při hovoru. Kde jaké hodiny, ty zastavili, dnu rovněž přístup uzavřeli v síně, v žen svůdných směsi smáli se a pili.
Strach před morem ten pohřbili ve víně, hod za hodem, kvas v zápětí šel kvasu, den minul s nocí na žen sladkém klíně. Tu náhle jednou as v půlnočním času
se rozletěly dvéře sálu rázem, ztich’ zpěv a smích – a všichni stáli v žasu. Stál na prahu – a již se chvěli mrazem, stál v rudém plášti Mor – jen hled kol tiše,
a pět jich kleslo omráčených na zem. A všem vypadly z rukou plné číše, v šat kvapně ženy halily své vnady, jež obnažily právě v drzé pýše.
A Mor šel sálem, kde stál kníže mladý, číš křečovitě tiskna v dlani stuhlé; sed’ za stůl řka: „Já prohlédnul tvé spády!“ A oči plály mu, dva žhavé uhle,
a jeho hlas – to had byl sykající, a jeho dech – to mrtvých chropot v truhle. Tu rukou svrasklou sáhl k šachovnici: „Tys vzdoroval mi, nuže jsem tu k boji;
pojď, zahrajem si! Jdu jak soudce mstící! Když vyhraješ, tož zachráníš vlast svoji, já odtáhnu; však třikrát všechněm běda, když statečnost tvá nyní neobstojí!“
A hle, juž ruku, aby táhnul, zvedá; však figury, hle, dostávají tváře všech hodovníků. Kníže znaven sedá, v dlaň skloní hlavu, vše mu splývá v páře,
i táhne, ztrácí – jeho soudruh padá, a z očí Moru šlehá děsná záře. Než vynesli jej, kníže dále bádá, a táhne, ztrácí – vedle klesá jiný,
jak uštknut hlodem tropického hada. Ó děsná hra! Na čele prince stíny, strach v očích mu, zoufalost sedí v lebi a v srdci bídném trčí osten viny.
Tah každý bodá žhavými jej hřeby a s každým tahem mrtvý jeden z bratří. Mor táhne, vyhrává a jen se šklebí. Na smrt všech přátel svojich kníže patří,
a darmo volá:,Nebes mocná Paní, ó zjev se mi a pláštěm svým mne zastři!‘ – Kol zbylých hostů pláč a bědování; ven vynášeti mrtvé čas jest malý.
Zas táhne princ – Mor nezná smilování. Tu na chodbě jest slyšet kroky zdálí: Smrt objeví se v sále sinobledá, však Anděl též, jenž křídlem prince halí.
Boj šílený! Zas figuru princ zvedá – teď poslední – slyš, vyjí pekla draci! Ó modlete se, snad jej anděl nedá! Však nadarmo – princ táhne a zas ztrácí;
teď jeho milenka po jeho boku, jak Satan královnu vzal, v prach se kácí. Mor vítězí – Smrt plesá, blesky v oku. To ostatní lze domyslit si snadno.
To starý špás... a je to pět set roků.“ A vyšel ven, číš vypiv dříve na dno.
Cookies on Poetry Cove