Je vylákala v přístav rána z děla. Sám stojím prosté krčmy na zápraží u vchodu jizby, jež se kouřem tměla. Dým tabáku se výše k stropu sráží,
kde na řetěze prostá lampa čadí, spí v okně maják s plamennou svou paží. Jen z dálky slyšíš bouř, jak struny ladí k novému tanci. V písni této zvoní
vše sny a tužby ztraceného mládí. V před postoupím; kmet, jenž se nad krb kloní, bez říkání mi nalévá číš vína, i usednu a němě zírám do ní.
A jako ten, kdo těžce rozpomíná se na minulost, zavírám své oči, mně táhne duší její hudba líná. Jen hřbitovy, kam v myšlénkách duch vkročí,
jen zápasy, co vidí, unavený; jak – tryskla slza moje pod obočí? Tvář pozvednu, kol začasené stěny; číš pozvednu, v níž víno krví plane,
a cítím zas, že nemá život ceny. A nežli pohár ke rtům zvednu, skane má slza tam, to slza žalu rmutná; dej, Satane, ať hned se jedem stane!
A piju. Jak to víno trpce chutná! tak zrovna, jak to světem potácení, kde marnou tužbu honí naděj smutná. I zírám v pohár, jak se rudě pění,
i v srdce své, ten podzimní lad holý, a klesám opět v staré zamyšlení. Tu k stěně zbloudil zrak přes prázdné stoly. Tam visel obraz začazený, tmavý,
juž bez rámce a bůh ví z jaké školy. Však podivný, pln pomatené vřavy, lidí i běsů, zřím naň v dumě snivé a jeho divná skupení mne baví.
Juž rozeznávám tváře jednotlivé, a nežli dým se ztratil mému oku, stál celý přede mnou v své hrůze živé. Ó kdyby Callot stoup’ teď k mém boku
a zaměnil svůj štětec slovy mými, neb Dante kdyby dýchal v moji sloku, či ještě lépe – co zde s písně rýmy? Mít strunu Tartiniho, na níž hrával
sám Satan trilky zvuky šílenými! Ó hudbo, taji! tvojich tonů nával když lkal a jásal, burácel a hřímal, u brány věčna nejblíž duch můj stával.
Tu křídlem ohně světy obejímal, rost v démona a hned zas v snivém tichu na říze boha bílou růží dřímal. Tu se Satanem vyznával svou pýchu,
s padlými duchy bloudil kol bran ráje a zase úpěl a se svijel v smíchu. Tys zářné slunce, kterým na květ zraje to nejtajnější srdcí lidských hnutí,
tys řečí duchů, tys edenu báje! Ó zni, jen zni! v tvých tonů obejmutí číš poesie zvedám, ať z ní piju buď věčnost svou, neb svoje zahynutí!
Jsou tony též, co z duše svojí liju, mně celé nebe velikou jest lýrou, spit vesmírem ji v hvězdné struny biju. A píseň má zní světa stepí šírou,
ať stená, jásá, modlí se neb rouhá, ať vzdorem dýše aneb těší vírou. Ať bolesť, zoufání, ať naděj, touha v ní ozývá se, vždycky chvění její
skal věčnosti jest ozvěna jen pouhá. Ó hudbo, písni! Vaše tony znějí, šíp ohnivý jest v ruce mojí pero, nuž fantasie kasej sukni k reji!
Tvé vnady zvýší jizby této šero! – Síň na obraze byla středověká; v ní v krojích starých divných osob stero. Zřím na obraz – a duše má se leká;
dva muži v středu tiše v šachy hrají a kol nich zástup na hry konec čeká. Ten, co byl stolu levém na pokraji, v plášť temně rudý halil svoje tělo;
byl jako Satan, jak se líčí v báji. S kloboukem pero kohoutí se chvělo, pěsť mocně tiskla jílec u kordiska a v oku celé moře zloby vřelo.
Jak v letních nocích když se mocně blýská, ač není slyšet při tom hromů hlasy, ďas ušklíbá se, figuru jak získá. Ten, co s ním hraje, jun jest vzácné krásy;
šat rytířský; přes tvář, jež bledá strachy, se rozlévají v zlatých proudech vlasy. A ďas a rytíř hrají spolu v šachy, a jun se blíže tiskne k šachovnici
a k ďasu přes stůl letí zrak mu plachý. A stále roste bledost v jeho líci. Zas figura! ó zápasení běsné! v dlaň darmo tiskne hlavu klesající.
Však divná hra! Viz figury ty děsné, z nich každá tvář má těch, co kolem stojí; jak prohraje, z nich jeden mrtev klesne. A na obraze vzadu zřím, jak rojí
se davy v zmatku, vynášejí těla, a chvějí se a trnou v citů boji. A stále hrají; studený pot s čela si rytíř stírá, demon ušklíbá se;
blíž přihlédnu – hle, za Satanem bělá Se v ruce s lukem, v roucha dlouhé řase Smrť kostnatá a hrozná, sinobledá; snad ví, že bude brzy po zápase.
Však nad junem se bílá peruť zvedá, u sloupu stojí jeho anděl za ním – ó modlete se, snad mu zhynout nedá! Však nadarmo své písni déle bráním:
u vchodu číhají dva černí draci, síň ozývá se nářkem všech a lkáním. Šklebí se démon, jun se v dumy ztrácí. A zase tah! Zas jeden mrtvý z davu,
jak figuru vzal Satan, v prach se kácí. A jinoch darmo v skráně tiskne hlavu a jeho anděl opouští jej v pláči a Smrt juž spouští luk svůj v tuto vřavu.
A oheň šlehají kol tlamy dračí, a mrtvých tolik, že je vynášeti, co ještě zbyli, více nepostačí. Tah poslední! Ó mladíku, čas letí!...
Jak dohráli? Zde zůstal štětec němý. Já sklonil hlavu. – Co mám dále pěti? Jak z těžkého sna já se vracel k zemi; mně zdálo se, že já hrál s oním ďasem
a ztracen byl jsem a opouštěn všemi. – Bouř ustála a moře stichlo časem, zpěv námořníků opilých zněl sprostý a zmíral v dálce ochraptělým hlasem.
Zde děs a duma byly mými hosty.
Cookies on Poetry Cove