Vysoké hradu cimbuří
plá sluncem v hvozdy dálné.
Oj, vítr když se rozzuří,
jak bije v tesy skalné
a úpí hymny žalné!
Nechť nebes týn se zachmuří,
to cimbuří
všem, kdož jdou kol, plá, svítí
v žití.
Tam ze smaragdu uměle
démantů šperkem spjatá
plá mísa v zdobě přeskvělé,
v ní Kristova krev svatá.
Kdo víru v srdci zachoval
a při tom něhy růže,
jen zaslouží, kde svatý Gral,
že rytěřovat může.
On vidí v noci setmělé,
kdy v stínech svět se tají,
ku svaté míse andělé
jak sborem přilétají.
On může v jich se vmísit dav
a tichý mezi nimi
té svaté krve rudý splav
pít ústy žíznivými.
A v očích nové síly jas
zdráv může, vesel vstáti
a chápat kouzlo tajných kras,
jež vesmírem zří pláti
a čísti v duši člověka
a rozuměti zvěři,
zřít pevný přístav z daleka,
co jiným noc se šeří.
Bezčetný poutníků jest sbor,
jenž dole po tmě kráčí.
Červánek dávno zmizel s hor,
noc jako havran kvačí
blíž perutí svou dračí;
nám ale jako meteor
plá v duši, v zor,
tvůj, Kriste, odkaz nám svítí
v žití.