Moje geranium v hustých listů cloně
rudým květem jako srdce v lásce hoří.
Zázračné to květy, motýl se jim koří,
včela s mouchou v bzučném oblétá je honě.
Co však jsou ty květy, nestarám se o ně!
Svítí dnes a planou purpurovou zoří,
zítra svadnou, bez nich zbude na záhoně
moje geranium.
Ale v hustých listech zbude vůně tichá
jako duše sama nevýslovně sladká,
rovna lásce, kterou miluje jen matka,
z mroucích mezi prsty třených listů dýchá.
Tak pro květ své lásky srdce nezavzdychá,
byla doba jeho ohnivá, ať krátká,
jen když vůně zbyla! – Ženo, tys má pýcha,
moje geranium!