To starý byl stověký modřín!
V chumáčích visel jemu
kol s větví mech, peň samá jizva
klikatou drahou blesku;
já viděl ho, kdy v slunci
se mračil posupně jak černý prapor.
Však viděl jsem ho zase,
když vzešel měsíc
a magickým svým světlem
když porosil mu kštice:
tu starý kmen se pohnul,
ve modrém světle
jak usmál by se houpaje v svých větvích,
jež postříbřeny nesly v klínu hvězdy,
taj ticha a taj noci.
A mně se zdálo, z hlubin
že kmenu vzdech se line,
že od kořene až po vrchol záchvěv
mu přejel, cosi jako divá touha
být mladým zas...
Ó srdce!
Kde tvá je luna, mystickým jež světlem
tě probouzí? Rci, je to láska,
je umění to nehasnoucí paprsk,
či jste to vy, ó žhavé,
tekoucí proudem slzy upomínek
a lítosti a žalu
nad neužitou mladostí, jež valem
se řinete, ach vždy, bez utišení
do tichých ňader noci?