Ač vskutku dědů ztratili jsme víru,
přec duše naše modliti se musí,
ať blahem přetýká číš žití v míru,
ať rozbita je v kusy!
Přec naše tužby, prosby, vzdechy, stesky
se neustále hrouží do neznáma,
ať osud růžové či chmurné arabesky
nám vplítá v žití drama.
Nic platno bušiti se hrdě v ňadra,
nic platno, nejistota pýchu zdusí,
to tvrdé srdce z měkkého jest jádra
a modlit se zas musí.
A modlitby ty budou světem zníti,
ať třeba marny, nikým neslyšeny,
ať jako děcka pláč, jak vlků vytí,
ať kletby nebo steny:
Neb dokud láska plá v to žití chudé
a dokud člověk pro ni všecko zkusí,
o miláčky své dokud chvít se bude,
vždy modliti se musí.