V snu Praxitelovi co zjevila se
ta, která září na Pafu a Knidu
v své olympické, nesmrtelné kráse,
od chvíle této neměl více klidu
a stále tvořil, byť i znova bořil,
a denně víc poznával lidskou bídu.
A stokrát z dumy skráň svou k hvězdám vznořil
a stokrát prsty vzdornou hlínu hnětl
a odříkáním, strádáním se mořil,
a stokrát padnul, stokrát vzhůru vzlétl,
než Venušina zářícího těla
mdlý obrys jemu ve mramoru zkvětl.
A když ji zřel, jak dílny šerem celá
ve nahé kráse stála, odlesk pouhý
všech divů, jež v snách zřítelnice zřela,
stý pouze díl té naděje a touhy,
mdlou odliku té obrovité snahy
a bojů, život jimž zasvětil dlouhý:
Tu mistr starý zasmušil své tahy
a hymnu zalkal k nebi sepjav dlaně,
až Erebu se pod ní chvěly prahy,
až Olympu se třásly hvězdné báně:
Ó Kráso, dive, taji, ze všech zdrojů,
po kterých v žití prahnem, lačné laně,
tys nejděsnější, cíl nejhorších bojů,
kam směřujeme v bolu, touze, žáru,
v muk příboji a mořem nepokojů,
msto nesmrtelných největší, ty z darů,
jež Tantalovi dány v těchu klamnou,
jsi nejsladší, já klnu ti, však v spáru
lkám všednosti: Ó Kráso, stůj vždy za mnou!