Jak slunná báj
pode mnou kraj
se otvírá a v dálku modrou ztrácí,
i necítím,
jak dolů zřím,
že příkrá cesta nohu utrmácí.
Za orlem v let
a v propasť zpět
se rozhlížím a plný touhy dívám,
a duše ples
až do nebes
a ohlasem šlu zpátky k českým nivám:
Kéž by můj lid
chtěl vždycky být
svou povahou jak jeho kolem hory!
Jak svazy skal
mít pěst i sval
a mysl tuhý křemen v boj a spory!
Teď síla mdlá,
jak bystřeň zlá
kéž vzkypěla by hromem v našem tichu,
těch skalných čel
kéž lid by měl
tu bleskům vzdorující, velkou pýchu!
A orlů vzlet
a rozhled v svět,
by tím víc hájil práh domácích srubů,
všech do vichřic
kéž nes’ by vstříc
tu nepodajnou houževnatosť dubů!
Ó pak by snad
svit štěstí spad
v skal klín i na mez, již zřím kvésti,
a v českou zem
modlitbou, snem
by vrátilo se vytoužené štěstí!