K oltáři tvému kráčím, Pane,
jsou rozžehnuty svíce hvězd,
par změť jak dým kadidla vane
a svatvečer v mém srdci jest.
Buď sláva tobě na nebesích!
Buď sláva v chatě chudiny!
Tys život, v jehož valných plesích
zem chví se, mořské hlubiny.
Že’s věčný v hmotě, Pane, věřím,
a ta je živa, věčný proud,
tvou velkostí svou slabost měřím,
že tys – mně nelze zahynout!
Neb ty se ve mně proměňuješ,
ty čistý v mého těla rmut,
jak větrem, vodou, mlhou pluješ
vždy nedostupný, nedotknut!
Rád všecko přijímám z tvé ruky,
tím křehkosti své svlékám pýr,
že v mojich vášní nesouzvuky
vlá shoda, souzvuk, klid a mír.
Ty pravíš Amen! Zrak můj září,
víc pout svých necítím juž trest,
jsem kněz i oběť, ku oltáři
jež kráčí v záři věčných hvězd.