V žití pouti, kde se hroutí
všecko v prach a noc a rumy,
trochu světlé, tiché dumy,
jež by skvělá v život zřela
jako svlačec z vrbin proutí,
osude mi přej!
V ňader kalich, v neustálých
který žárech zeje, práhne,
žízní všecku vláhu vtáhne,
trochu rosy, jak ji nosí
lilek ve kališkách malých,
v hruď mi nalívej!
A z těch vděků, řady věků
v umění co nakupily,
trochu svěžesti a síly
v trud a pláče, co by ptáče
sezobalo – srdci k léku,
ku písni mi dej!