Neříkej, že všechno prchá
na světě zde marným snem,
čas že všecko zdeptá, zdrchá,
krásu, lásku s požitkem.
Když tu byly, měl’s je chvíli,
proč’s jich plně neužil?
Z věku svého jaré síly
z těch se zřídel nenapil?
Pro věčnost jich nezadržíš!
Brzy splynou v zmar a šer;
v dlani pro den vždy hrst držíš
krásných, luzných efemér.
Vybrati z nich jen ty krásné,
to jest umění, věř, žít,
a v tom, den již co ti hasne,
slední krůpějí se zpít.
Všady krása k tobě volá,
lásku jen v svém srdci měj!
V osudu pak vírná kola
směle sáhni – čaroděj!
Máchni proutkem vůle směle,
skutek se již dostaví,
a v tom podoben buď včele,
jež se nikdy neznaví.
Ocenit pak, co jsi zažil,
jiných soud tě naučí,
po čem jsi se snažil, bažil,
když ti klesne v náručí.
Věř, svět krásný jest a bude
s trochou lásky u lidí,
opuštěné jen a chudé
srdce vše to nevidí.
Sebe neopusť v tom ruchu,
nikdy chudším nebudeš,
nebo jak duch mluví k duchu,
bratry všady nalezneš.
A byť vše to klamat mělo,
smrt než tebe vyléčí,
volné srdce, hrdé čelo
ideal jest největší!