Vždy jak Diana cudná,
jak holubička bílá;
zrak tmavý, hvězda bludná,
zjev celý z báje víla.
Leč koketní přec trošku,
když banalnost kdos říká,
či bláto nad punčošku
když v plískanici stříká.
Však s hněvem svatým v líci
na prahu u kostela
zrak smělce trestající
víc, než by ústa chtěla.
A v posled s bolným vzdechem
– co platno otáleti? –
se vrhne s bouřným spěchem
prvnímu do objetí!