Sad je květů pln a stmělý
hustým stínem – pravý ráj!
Kdyby v něm jen neseděly,
fontánu či cest kde kraj,
moderní ty Parky naše,
převzácný sbor Sudiček.
Mládí proto spěchá plaše
kol těch soudných laviček.
Jakás ruční práce v klínu,
v dál však slídí bystrý zor,
kdo s kým setkal se tu v stínu,
jaký zapřed’ rozhovor,
jaký účes i střih roby,
zda a jak jsou důvěrni?
Kam ten chvat a co tam robí? –
Čert vem Parky moderní!
Lepší Parky starých byly
nad životem, osudem,
vlákno jeho tkaly, vily,
ale ret jich vždy byl něm.
Lidských efemer rod plachý,
jímž jest země pokryta,
netřás’ před nimi se strachy
a moh’ líbat do syta.