Tak vyšli jsme si příliš časně,
má drahá, do přírody ven,
ty zažít první sloky básně,
jež zpívá první jarní den.
Je pravda, všecko svěží bylo,
ta sněžná pole, plna ryh,
vzduch, v němž se víno rozperlilo,
i mladá zeleň na větvích.
A paprsků kol celé řeky,
a tajný ševel ze všech stran,
že řek’ bys, cítí máje vděky
i stádo havranů a vran.
Tou idylkou my ve nadšení
jsme brouzdali se samotní
a plní lásky, touhy, snění,
vše uznat, chválit ochotní.
Však ach, v zahradní restauraci
tam nečekali na hosti
a hladem, věř, se humor ztrácí
i poetické radosti.
Kam sednout? Židle byly ještě
srovnány v stohu uprostřed
a prška dubnového deště
nás brzy hnala k městu zpět.
A parník ujel! – V těžké boje
ve větru, dešti, sper to ďas,
mi těchou byly nožky tvoje,
jak sukničku svou zvedalas!