Rudé máky, divné draky,
neurčitých barev tóny
mají v mysli, spjaté mraky,
nálad rozpoutati zvony.
Dlouhé ženy žlutovlasé,
leknínů se chytající,
jako stíny v matném jase
v jezeře se míhající.
Zeleň výská, oranž svítí,
strom jak hlávka zelí kývá,
duše prázdno a chlad cítí,
posluchač i divák – zívá.
Jim vesmír je – malířská paleta,
co barev a citů je na ní!
Však obrazu – hádanka prokletá! –
se směs ta půvabná brání.
Jest o sobě každý ten barevný tón,
rád věřím, čarovnou bájí,
však spojit je, přehlédnout – marný shon!
V směs, v tříšť se rozplývají.
Tak díváš se dlouho, dlouho tak čteš,
až prchá sluch ti a oči,
a vcelku smyslu v tom nenajdeš
a nuda ze zálohy skočí.
A prázdno zívne – jdeš poklidně dál,
jde vůle, snaha je vratká,
jen rozdíl cítíš a ten tě sklál:
zde tvůrce není – jen látka.