Teď, co více zvykem není,
s úctou mluvit o umění,
každý chvástá a se kasá
a kde může, zuby cení.
Tři básníky hračkou strhat,
k potřebě juž patří denní,
a sny věštců padly v kořisť
všetečnému klábosení.
Ať jsi malíř nebo sochař,
takovému ocenění
neujdeš; však nejhůř na tom
básníků je pokolení.
Zde se brousí, škrabe, soudí
v ušlechtilém zápolení,
zoškliví ti rým i rhytmus,
slunce světlo, luny snění.
Jaký lék je proti tomu?
Předně pohár, jenž se pění,
potom z dívčích smavých retů
nekonečné políbení
a pak, co je nejvíc trápí,
nových písní burácení!