Jak jemné z prstů duchů mušeliny
se zvolna strou přes vrchy, doly, nivy,
list javoru v nich nachem plá, jak živý
by zářící šíp strhnul jejich klíny.
Jich pochod po stráních se vleče líný,
v nich švestka má tak měkký nádech snivý,
v nich prší listí s břízy, buku, jívy,
tak duchově jak listů pouhé stíny.
Je nejlíp réva zná na chatky stěnách,
žár slunce, nechť již mdlý, se jimi taví,
a v polibcích těch nejvíc ona sládne.
Pak rozprášeny brázdou, v řeky pěnách
se tratí – z listí pouze zápach čpavý
dí, co vše tají záhyby jich zrádné.