Svět cizí otevřel se Orfeovi, jak bájí kráčel; každičký den nový byl jemu triumf krásy, štěstí, vděku; ne k přírodě, on mluvil ke člověku,
ne k vesmíru, on mluvil k srdci lidí. Byl náhle okem, které všecko vidí a proniká vše, uchem, vše jež slyší. Všem, kteří chýlí ke rtu bolu číši,
byl rosou útěchy a v jiných plesy byl plesů vrcholem. Ó velké lesy, jak miloval vás! jak vždy k vám se vracel po dlouhé pouti, v šumu vašem ztrácel
stín slední únavy a bouřné vřavy. Zde v trávě zvonců květy vedle hlavy snil dlouho, v azur noře beze hrází zrak zpilý. Cítil, že mu něco schází,
víc nežli píseň, neměl pro to jmena. Ó touho věčná! – Hlavu zved’. Hle, žena ve trávě mezi kvítím před ním stála, zrak sklopený tkvěl v zemi, ústy hrála
jí vlna světla jako úsměv dětský. Kdo jsi, co chceš? – Já tvoje kroky všecky juž dlouho sleduju tvým zpěvem zpita. A chvěla se. – Vím, ty jsi Afrodita;
co na mně chceš? – Ne, já jsem Eurydika. Zvuk písně tvojí tak mi v duši vniká, že miluju tě. Odežeň mne třeba, chci lásku, jako hladový chce chleba.
Vím, řekneš: Nech mne snít, já nemám času, já hledám víc, než chápeš, hledám krásu a souzvuk ve všem. Hleď však, na mé tváři, kde nyní světlo se stínem se sváří
(svit radost má a stín má bázeň tvoří), se obé pojí. Orfeův zrak hoří, když patří na ni. – Ty chceš jíti se mnou, v jas poledne i v noční tiši temnou?
– Vždy, všade! – Mou být stále? – Zcela tvojí! – Nuž tedy pojď, buď věčnou písní mojí! A druhého dne Orfeus tak zpíval: „Já Orfeus před láskou jsem se skrýval
jak sova noční. Proč? – já neznal něhu a sladkost její. V moři žití k břehu já bál se přivázati člun svůj vratký. Ten břeh je láska. Odpočinek sladký
teď kyne mi pod cedrů šumným krovem. Já miluju! Zřím v světlo! V lesku novém mi svítí hvězdy, neb jdou z jejích očí. Je láska prales, kdo tam jednou vkročí,
je okouzlen a zpět nenajde cesty. Já prošel pouští, nivou, polem, městy a všady jsem ji viděl. Blázen pouze ji zapírá. Olymp se chvěje v touze
a Ereb tmavý sladkou něhou vzdychá. Což teprv země! Rychle, jděte zticha jak stíny, tam zřím milence, jdou vřesem! Dva ptáci letí polem a tam lesem
dvě srny tíhnou, a nad mojí hlavou dva motýli se třesou! V kadeř plavou zapadnou tobě jak dva lístky růže. Pojď, stezkou úzkou musíš ke mně úže
se přitisknout, neb šípek u cest bodá. Tvůj krásný obraz ukáže ti voda, jež dřímá v slunci; krásnější však mnohem kdy na mém srdci zastíněna hlohem,
v němž mláď má pták, tvá hlava odpočívá. Tvé srdce nyní v mojich ňadrech zpívá a moje chví se v tvojich křídlem ptačím. Já cestou v jakýs lesní šer se stáčím,
kde růže kvetou, jsem jich vůní zmámen. Tys rozpustila vlasy, bílý plamen máš na čele, a křídlo máš, tys Psyché! Jak zlaté mouchy v lesní klenbě tiché
sny moje krouží kol tvých ňader, drahá! V tvých očích kouzelná se chvěje vláha, jež do lilije padla z lunných svitů. Pojď, kroků ruch se tlumí na pažitu,
jenž plný anemon. Les teplem sálá, mech zkvětlý chví se. Lásky hymna stálá od rána v noc nad výši moře stoupá, až zlatá labuť kde se v modru koupá.
Já žehnám cestám, jež se v šeru tratí. Ó milujte! Jsou milující svatí!“
Cookies on Poetry Cove