Děl Chiron k Orfeovi: Jsem juž starý, juž zimy chlad a léta parné žáry dost dlouho snáším. Honit zvěř mne mrzí. Dle toho soudím, že juž umru brzy.
Co dělat? Musím klidně v Hades jíti, neb nejsem bohem. Žíti! žíti! žíti! kol volá všecko a vše mříti musí. Však nejlíp je to. Vždyť se život zhnusí,
to dobře vědí nesmrtelní bozi. – Nu, spočítals juž ovce vše a kozy a balvanem vchod chlívu zatarasil? Hleď, Helios juž pochodeň svou zhasil
a svět jde spat. Pojď, něco povím tobě: To v mužství mého bylo šťastné době, kdy Oetou jsem se honil, kentaur divý, nymf stopuje běh přes hory a nivy.
Šlo k večeru, byl podzim jak dnes právě. Tu malé děcko našel jsem tě v trávě, tys ležel spící skály na úbočí, a mlhou blýskaly se vlčí oči
a vítr vanul hluboký a ostrý; ze stromů kolem byly pouhé kostry. Já navracel se domů, zřel jsem tebe, já všim’ si, jak je zasmušené nebe
a zlá jak bude noc; já v divém chvatu jsem tebe zdvih’ a odnes’ v svoji chatu. Tys procit’ brzy. Krbu mého plamen do výše spěl, na rozpraskaný kámen
mé sluje kreslil stíny gigantické. Já zřel v tvé oči, celé žití lidské jsem vyčet’ z nich, mně bylo tebe líto. Ty dítě do medvědí kůže skryto
jsi na klíně si kentaurově hrálo a v ručky tleskalo a tak se smálo, že jiný život vzpučel v mojí rokli. A denně vedrem znaven, zpocen, zmoklý
já s jiným citem navracel se domů, neb jako květ na skály pustém lomu tys dítě rostlo mi co zázrak bohů. Já dal ti všecko, co jen mám a mohu,
já naučil tě všemu, málokterý z těch lidských synů, které údol šerý tam hostí, umí tak se na lov hnáti a tětivu tak pevně napínati,
tak vlásti oštěpem a tak lvy krotit. Já učil tebe chodit, rvát se, potit, den krušně strávit, v noci dřímat sladce. Já řekl k tobě, první bůh je práce,
a proto ti, jež Olympu mrak halí, jsou bídní, chabí, ničemní a malí, neb zábava jest jediným jich cílem. Ty, hochu, pracuj! Každým novým dílem
jsi vyšší o píď a těch pídí řada se na obrovskou výši časem skládá a hvězdám tebe sblíží. Víš, že kruhy na kmenech jsem ti ukazoval? Tuhý
ten život práce nechá v tobě cosi, co rovno kruhům těmto. Do rákosí pták vpadne s písní, šťasten v něm se ztrácí, leč včela lupem bohatá se vrací,
ač s prázdnem vletla do kalichu květu. Ta moudrost, s níž se můžeš blížit světu, bys opanoval jej, věř, ta je stručná. Hleď, bohů nesmrtelných sláva zvučná
ta letí světem, jest však echem, pěnou. V své sluji kentaur s lebkou zamyšlenou jí pohrdá, v své síle sobě stačí. Ples šťastných často podobá se pláči,
a každý nerozezná to, co třeba. Ty umíš sobě dobývati chleba, to nejnutnější znáš, teď umíraje ti mohu cizí ukázati kraje,
neb nezavedou tebe třpytné trety a marné sny. Jsou ještě jiné světy, o kterých nevíš, dozvíš se však hnedle. Jsou propasti, juž jednou šel jsi vedle,
má ruka tebe v čas však zadržela. Zda pamatuješ, kterak zdivočelá k nám v noci Maenada kdys zabloudila? Tvor neznámý ti, jemná, hebká, bílá,
vlas rozpuštěný steré vděky skrýval, zrak něhou lásky, ohněm chvěl se, stmíval a blouzněním se duly její prsy. Jak běžela za vřavou, Baccha trsy
a keře zranily ji, krve nachem byl thyrsus její skropen, v snění plachém tys na ni patřil jak na zázrak cizí. Cos táhlo tě k ní, pud však velký, ryzí
mnou vypěstován vášně žáru bránil, a hoch, tys mudrcem se mužně stranil jejího oka, zkad se blesky draly. K nám cymbály a flétny doznívaly
a sama v tísni révy, svlačce, chmele se ona smála v naší sluji ztmělé, v ní kouzlíc dithyrambu božské krásy. Jak zlaté plály očí její řasy
a šíje úběl srdci: Miluj! kázal. Já nedbal tebe, houžvemi ji svázal, a nechť se bránila jak pardal hbitý, já do kouta jí mrštil, pod kopyty
jsem svými zcuchal směšnou její zdobu. Vím, vyčítals mi ukrutnost a zlobu, já nemoh’ jinak. Když však zoře jitra k nám vnikla, poznals, jak má duše chytrá
ti uspořila stud a oklamání, jak moudrý je, kdo vnadidlu se brání. A druhého dne vyšla z naší chyše. Jak vešla hlučně, tak odešla tiše,
stín té, jež byla, a já k tobě pravil: Ten oheň v její oku, ten jen trávil, leč nehřál blahem. Ty jsi byl mi vděčný. Jeť řetěz našich bojů nekonečný;
jde z Erebu a ke hroudě nás váže, po článku článek rozbíjí tvé paže, on roste znova jako hlavy draka. Tu ctižádost, tam horká chlipnost láká,
tam podlost cení zuby nízká, chabá. Ty zápasíš a síla tvoje slabá tím bojem nekonečným v obří vzrůstá, až v posled přece skloníš lačná ústa
ku misce, v níž se nektar klidu tají. Ó sady Hesperidek, v kterých zrají ty zlaté plody moudrosti a síly! Teď ještě slovo a juž dojdu k cíli.
Když našel jsem tě, vedle tebe cosi se míhalo, jak luna do rákosí když zlatý srp svůj hodí; sáh’ jsem k tomu a sám nevěda proč to odnes’ domů,
já nevyznám se v tom, snad mohlo hračkou to býti tobě, já však raděj rvačkou a honem bavil tebe; kdes tu v klestí to leží snad, nu vem to, snad i štěstí
tím dobudeš, já skoro bál se toho. A sáhl v kout, kde kůží, klestí mnoho se tmělo, vytáh’ z hloubi lyru zlatou. – Ty poznáš, lidské cesty jak se matou,
však drž se slov mých. Lyra ta je dobra snad k tomu, abys boha nebo obra, jenž otcem tvým, si našel v světě spíše; však nehledej ho ani; možná říše
byťs prošel hvězd a podsvětí, že k tobě se nepřizná, ty moudrý stačiž sobě. Teď znaven jsem, chci spát, juž dosti všeho! Já umru. Ty však žij a poznáš, zlého
že stále víc, čím další bohů vláda, že člověk vždycky více, než má, žádá, že do přírody ničeho mu není, že sám své vlastní tvoří utrpení,
i štěstí své, že všecko má v své dlani. Kdo žízniv je a po zdroji se shání, jej najde vždy, kdo leží líně v poušti, zdroj k němu nepřijde a ptáče v houšti
se vysměje mu, pakli umře žízní. Tak s bohů vždycky celou je to přízní, chtěj ty a chtějí též – vše jinak darmo. Hleď lidem vyhnout se, neb těžké jařmo
vždy člověk chystá pouze na člověka, až pán i oběť, ničemný stín stéká do Elysejských niv neb v luhy Hadu. Pojď ukázat mi slunce, hleď, jak stádu
se rovná tlum těch černých, těžkých mraků. Juž v nich se ztrácí. Cosi též v mém zraku se míhá. Kybely dech velký cítím. Kde její prsy jsou? Blíž, ať je chytím,
však počkej, dohoním já mračna v trysku! A Chiron pad’ jak cedr na skalisku.
Cookies on Poetry Cove