Ten profil kameje s tím černým vlasem,
to oko srny, v kterém něha svítí,
ten ovál prodchnut úbělovým jasem,
ten úsměv úst! – Jak lze to zapomníti!
Ta chůze vzdušná, gracií jež dýchá,
ten vzrůst, jenž připomíná na lilii,
hlas, hudba vždycky melodická, tichá,
jak vlny spící, které o břeh bijí!
Ó kráso! Mládí! – Kolem vás jdu němý,
jak poutník od obrazu, kam v své touze
ex voto zavěsil a zrak teď k zemi
upírá v naději, ach v té jen pouze!
A čím dál svatý obraz z očí ztrácí,
tím v duši větší hořkosť bezejmenná
se hlásí mu – tam v marné resignaci
vrou všecka jeho přání nesplněná!