Ó, první úsvite v duši!
Jen trvej dlouho a dlouho!
Dost brzy život tě zkruší,
ty luzná, andělská touho!
Kveť dále s čistým tím pelem,
ó, plaň dál v paprsků jase,
nad stříbrným jitrocelem
jak motýl když kolébá se!
U tebe anděl stojí,
to sama poesie,
a promluvit se bojí
a očima jen pije
ten půvab luzný a svatý,
to neurčité snění,
ten světla pruh dlouhý a zlatý,
jenž tká tvé zamýšlení.
Ó, dívko, s duše své květem
v snech skláněj hedvábné řasy:
ó, věř, svět co bude světem,
nebude větší mít krásy!