„Je boží zákon sladký
a hrozný zároveň.
Kdo učiní krok zpátky,
svou rajskou zkazí žeň.
Ó já to těžce zkusil,
to, mistře Jene, víš;
teď život se mi zhnusil,
pout jeho cítím tíž.
Teď svrh’ jsem vše, co světské,
čím slabý jsem se chvěl;
v zahradě Olivetské
co božský Mistr děl,
již chápu. Z bojů stálých
juž mohu pevný vstát,
dej, Pane, sem svůj kalich,
já vyprázdním jej rád.
Ve přesvědčení čistém
jak skála pevný jsem,
dech cítím, jako s Kristem
když mluvil Nikodem.
Dech slyším, Huse, duje
z tvé do mé hranice,
to světy obnovuje
ta boží vichřice.
A já ji douti slyším
a já ji slyším vlát,
jak děcko v ní se stiším
a s anděly jdu spat.
Je Boží zákon sladký
a hrozný zároveň.
Vím, boj můj bude krátký,
jdu dovršit svou žeň.“