„Poslední chodbou zněly
a znikly kroky již,
posýlá večer stmělý
hvězd zlato skrz mou mříž.
Jak tiché smilování
ten v duši padá svit,
ó blaho, v přemítání
tak o samotě být!
Pak přijdou ještě jednou,
jich bude mnohem víc,
a nevědí, mne zvednou
před boží trůn a líc.
Ohnivou projdu branou
obrácen k vlasti zrak,
a střesu jednou ranou
tíž s těla, s duše mrak.
A vyjdu z žárů lázně,
jak vešel jsem v ni, čist.
Má duše nezná bázně,
chci pravdu, tou jsem jist.
Zřím, po Rýně člun jede,
muž mračný sedí v něm.
,Rci, proč to nebe šedé
teď blesklo plamenem?
Rci, naši loďku táhne
jak závaží cos v hloub,
kam vlnou oko sáhne,
plá jeden rudý sloup!‘
Děs všecky v lodi schvátí,
Zikmunde, v tvář ti zřím;
jen Boha se hleď báti,
já tobě odpouštím!“