Na prahu chrámu stanula má noha; do hvězd se třísní řims a vížek tratil a z nitra choral zvučel: Chvalte Boha! Já vejíti chtěl – ale děs mne schvátil,
mně draci, jenž se nad portalem tměli, jimž západ nachem kosmatý hřbet zlatil, se zdáli hrozit: „Zpátky, pěvče smělý! Co tady chceš? Je profanní tvá píseň,
v ní všední lásky ples a všední žely a všecka všedních okamžiků plíseň. Skvost víry ztratils cestou svého mládí a z čistoty své duše vlečeš tříseň
v prach ulic; kde jsou ony sladké časy, kdy děcko s mírem v duši přes ty prahy jsi stoupal, zvonů jásající hlasy kdy hudbou byly ti, kdy zrak tvůj vlahý
pil rozkoš z malovaných oken chrámu? To všecko ztratil’s, žel jen, že tak záhy! Nad chmurnou života teď skloněn dramu tep srdce lovíš, které zmírá v křeči,
a v bouři toneš na prohnilém prámu. Tvá pochyba se pochybou zas léčí, tvé duše křídla ta jsou plna prachu, a beder tvých je balván stále větší.
Zpět, navždy ustup! V světla věčném nachu jen čistá hruď se volně koupat může, ne hloubavý duch děsu pln a strachu. Jen bílé z hrobu natrháš zde růže,
a jabko pravdy popel objeví ti, čím hladší byla svůdná jeho kůže. Zpět, jiných hvězd juž záře tobě svítí, jsou uzamčena tobě tato vrata,
z těch zdrojů tvůj ret nebude víc píti!“ Juž zpátky chtěl jsem, duše hrůzou jata, a lítostí, jež její družka stálá, se zachvěla, v tom plná záře zlata
se rozvlnila vzduchem, květla skála, a kamenní na řimsách pěli ptáci a postava na prahu chrámu stála a kynula mi. Jak se sosna kácí
pod toporem, pod kouzlem očí její se nejistota a má bázeň ztrácí. Jdu za ní dál a kráčím ve hvězd reji, jdu dýmem kadidla blíž ku oltáři
a spínám ruce, jež se plesem chvějí. A postava se ztrácí v samé záři a volá: „Já jsem ta, jež neoklame, v níž souzvuk vždy, nechť kol se světy sváří.
Tys našel mne tou vírou, která láme vše okovy, tou snahou k idealu, tou láskou, kterou vyvolení pláme. Cos oplakával na mém prahu v žalu,
to našel’s prací zas a vůle silou, já pramen jsem, tys dobře bušil v skálu. Jak zlato v rudě tmavé tenkou žilou se prozrazuje, tak ve žití zmatku
tvá láska k pravdě, k dobru snahou čilou se kmitla, že jsi zdrtil duchem látku, a ztracená žes našel zase křídla a objal mne, mne všehomíra matku!
Co duše tvoje velikého zhlídla, tys zbožňoval, a to je víc než víra, jíž mučenníkům na skráni krev stydla; neb láskou k lidstvu, která neumírá,
je pravý bůh a já jsem jeho slovo, mým oknem nejlépe on na svět zírá, a dělná ruka křídlo andělovo jest pravé, kterým doletí se k ráji,
a zmůže víc než lání titanovo. Vstup dále tedy, všecky svíce plají, zní zvony srdcí jako hymna duchů a pravdy perla kmitá, škeblí, bájí!“
A já jsem vstoupil; v srdce bouřném ruchu co vřelo, na píseň mi tuto splývá a mládí sny zas přivívá mi k uchu. Jak chrám ta báseň v noci bezdno kývá
a v ní jest jedno okno, samé zlato; a oknem tím jen na věčnosť se dívá. A jako nachem vzplane štěrk a bláto při slunce vzchodu, tak vše, co tu všední,
je láskou prohřáto a láskou svato. Vstaň, duše, juž a k hodům lásky sedni! Ty, jenž jsi velkou komedii bájil, ty přísným zrakem laskav na mne shlédni!
Ty, v plášť Harolda dumu svou jenžs tajil, buď se mnou též, jsem dítě doby tvojí a volnosť písně, jak ty, vždy jsem hájil. Přijď v posled ty, k moudrosti jehož zdroji
se utíkám vždy ve úpalu vedra, ó pěvče Fausta! Jsem juž v plné zbroji, toul plný šípů, ruka k ráně štědrá, na lebce přilba zlatou hvězdou hoří
a pláty těžké kryjí bok i bedra. Duj, moře poesie, oko noří se v stíny tvé, v nichž kmitá se a míhá cos nesmrtelnou, svrchovanou zoří.
Jí pozlacena je též moje kniha!
Cookies on Poetry Cove