Jsou ovšem – jest jich málo –
již také děti Štěstěny,
jimž nebe všecko přálo,
jdou žitím stále opřeny
o rámě otce – děti,
o rámě lásky později,
dnem každým svátek světí,
vždy v novém snu a naději.
Přes každou bouři nese
je čarovný plášť Prospera,
strom každý pro ně třese,
květ ráno a plod z večera.
Jim do snů sladce zpívá
hoch vzdušný, snivý Ariel,
jim všady každý kývá,
vše dá jim vůni, lesk i pel.
Ba zloba, jež se šklebí,
příšerný žravý Kaliban,
zří vzhůru k nim, co k nebi
jich snivým kouzlem upoután,
jim v mládí hry a zpěvy,
v sny plny poupat, kvítí, hvězd,
v čas milenec se zjeví
a vždycky to ten pravý jest.