Miramamolin.

Onen proslavený Cid, chválený tak plným právem, dobyl město Valencii, na Maurech je získal v boji.

Jeho paní dlela tam, hraběte Lozana dcera, Doňa Sol, doňa Elvira, jež sem krátce před tím přišly

z Cardeny svatého Petra, kde je Cid byl zanechal. Tomu když se těšil Cid, nová jemu přišla zpráva,

Miramamolin že velký korunován v Tunisu, že se blíží, Valencii aby dobyl, s valným vojskem

padesáti tisíců jezdců, pěších nesečteno. A jak statečný byl Cid, v boji dobře vycvičený,

dobře opatřil vše hrady, stráže všecky postavil. Mysle dodával svým jezdcům, jak to míval v obyčeji,

Doňu Jimenu též zaved a s ní obě dcery svoje na věž, nejvyšší jež byla v celém hradě královském.

Na moře tu výhled měly, Maury blížiti se zřely, rozbíjeti stany svoje v tísni svého nepokoje,

slyšely kol Valencie, kterak jejich povyk vyje, a jak jejich bubnů ruch rozechvívá třeskem vzduch.

Jimenu i dcery její velký popadl strach, hoře, neviděly posud nikdy tolik lidí ve táboře.

Ale Cid je posilňoval, a k nim těšná slova řek: „Nebojte se, choti, dcery, dokud žiju, Cid, já rek,

Mauři, dole jež tam zříte, zmizí brzy v bitvy dým, velkým plenem od nich, dcery, skvostně já vás vybavím.

A čím více Maurů bude, zisku tím víc zkvete nám, a ty rohy, které drze až do uší troubí vám,

ve Valencii se stanou chrámu sluhy, přísahám!“ A když viděl Maurů davy, že vniknuly do zahrad,

a že tam se rozptýlily, žádný pořádek a lad, Alvara Salvadoroses k sobě dal si zavolat.

Děl mu: „Dvě stě vemte lidí, ozbrojte je okamžitě, dobré jezdce, a pak výpad na tyto psy řiďte hbitě,

ať zří Jimena i dcery, jak se rvete zle a litě!“ Vykonal on ze všech sil to, co Cid mu poručil,

Maurům v záda rychle vpad a je vyhnal ze zahrad, divoce v jich šiky hřměly, sekali a zabíjeli,

až pak vnikli k stanům smělí, které Mauři vystavěli, dvě stě tam jich pobili, pak se domů vrátili.

Zajat byl tu Salvadores, daleko se odvážil až v střed Maurů, proto od nich, než se nadál, zajat byl.

Ale Cid jej vybavil, pohany když všecky zbil.