Ó velké moře bez břehů a hrází,
co stínů z tebe padá v lidskou duši,
ta dědička tvá bědná sotva tuší,
že tebou zatížená v žití vchází.
Je oběť pudů, jak had sebou hází
a hryže ohon svůj a zle se kruší,
a bodnutí to nejmenší ji vzruší,
plen předsudků je, dogmat, bludů, frásí.
Faust chtěl se kdysi zbavit strašidel
a duše moderní zas minulosti,
a dědičnosti ok a osidel.
I chvěje se a zmítá ve úzkosti,
ji zdeptá, zříc však, že jest bez křídel,
kam jen se pohne, vráží v prach a kosti.