Po schodišti areny kruhovitém
tlum nahých dívek chví se divým strachem,
ta útlá studu zardívá se nachem,
ta starší zhrdání jen má svým štítem.
On zatím v koutě hustým stínem krytém
si prohlíží je, laně v tlumu plachém,
a hledá, kterou dříve vléci prachem,
na které ztišit vášeň v skoku hbitém.
A cítí, netvor, v hrudi krásy plání,
je líto mu jich, a přec jedním rázem
rád všecky zdeptal by svým rohem býčím.
I zařve slunci vstříc a v tomto řvaní
zní zřetelně: Ó jak jsem bídným plazem,
neb v tom, co krásu chci, juž v tom ji ničím!