Milon Krotónský.

Buď zdráva, země, matko zvěře, lidí, nad tebou slunce, jež své koně řídí od vzchodu v západ, laskavě se shýbá, když rosné perly, tvoje slzy, líbá;

kentauři, vichry, v cval když honbou slepou do tvrdé lebky tvojí, matko, tepou, ty odpovídáš zuřivou jim písní svých buků, dubů, jilmů, houštin tísní

a v hromu rány otce Zeva zpátky šleš k nebi slavíků svých popěv sladký! Buď zdráva, ohromná lvů živitelko! Po tymianu těkající včelko

bzuč pozdrav jí a hvízdej ty jí, kose, ty, nymfo, nožky koupající v rose, vy sněhy Edomu s tak mnohou strží, nad kterou hýká sup a šer kde drží

své neúprosné žezlo přetajemně. Ó buď mým vzdechem pozdravena, země! Krotónský Milon, takto přemítaje, prah chaty opustil a na kraj háje

se vydal, v ruce topor, sílu v svalu. A prošel háj a slezl mnohou skálu, až došel na pláň, která zamlžená se táhla v dálku dlaň jak napřažená;

to bylo místo, kam lvi v hlučném sboru vždy chodívali, sotva na obzoru se zjevil měsíc veliký a bledý. Zde v písku viděl kroků jejich sledy

a umínil si sestrojit pasť na ně. Dub vyhlídl si, chytil topor v dlaně, ťal do kmenu, až země zatřásla se, ťal poznovu a znovu zas a zase

a k jízvě stromu, která pryskyřicí jen voněla, se sklonil s žhavou lící; jak v rozťatý kmen paž mohutnou vložil, chtěl rozčísnout jej ve dví. Jak by ožil,

však mocný kmen se sevřel silný, pružný, jak v kleště chyt’ jej, nadarmo sval služný napínal Milon vyprostit se chtěje, kmen jako kleště svíral bez naděje

na vykoupení jeho rámě prudce, až nabíhalo modře v divé muce; i škubal sebou, kolem tělem mlátil, kmen držel pevně, Milon sílu ztratil,

kles’ na kolena bezbranný a němý, a velkou bolesť svou žaloval zemi. A slunce žehlo jak tekutá láva; pod jeho rty se bělala kol tráva,

cikády pouze ostrou svoji notu do vzduchu slaly. Proklínaje hmotu on polo kleče, polo leže čekal a soptil, úpěl, jak zvěř vyl, se vztekal,

a klnul v bolesti a v malomoci a pomalu juž den se skláněl k noci. A zhaslo slunce, svatá chvíle byla, kdy nad zemí se zjeví luna bílá,

kdy k zdrojům chodí ve sborech lvi píti a Milon z dálky slyšel jejich vytí, a zoufalý ve vlastní chycen pasti pod jejich kroky cítil zem se třásti.

Tu v posled všecky sebral svoje síly a jeho nářek v temno hvozdu kvílí: – Ó vzduchu, země, noci, temno, bozi, čím jsem, hra vaše! – Kůzlata a kozy,

jež v horách zbloudily od svého stáda, jsou šťastnější, jeť jejich údů vláda a prchnout mohou, vlků šklebným hněvem když pláně zuří neb lvů hromným řevem,

já pouze otrok, v chytrosti své léčku jsem zamotal se, noci, ve tvou vlečku! – Co platna síla mi, co tuhosť svalu, mám žíly ocel a mám prsa skálu,

leč kmen mne drží, nepustí a drží; má orel křídlo nade skalnou strží, a stonožka má v prachu nohy hbité, kterými ujde snadno v tísni líté,

má peruť pták, a šídlo, to má křídlo, mrak letí dál, má hbitou vlnu zřídlo; já chycen jen se v posměch sobě chvěji v svém ztracen zoufalství a beznaději!

Co muky těla, co ta schromlá ruka? Mne horší trhá, rve a sápe muka, to vědomí, že lvi, které jsem chytal, jimž pastě rukou obratnou jsem splítal,

teď přijdou lacině k mé hanbě, s plesem že na mne vrhnou se a zazní lesem jich povyk a ten víc mně žehá nitro, než myšlénka, že nespatřím víc jitro!

Zmlk’ bolestí a skráň na prsa pouští, a ve zástupu vyšli juž lvi z houští, a s řvaním rovným vzdálenému hromu se hnali podél skalnatého lomu,

větříce kořisť táhli v údol stmělý. Však sotva Milona že uviděli, jak polomrtev v kmenu zmírá bolem, tu lekli se, ve dálném kruhu kolem

stát zůstali a ztichli a pak v děsu před silou zdrcenou zpět tíhli k lesu.