Ó, jistě právem nazýval se Adam,
on, první otec poesie Vaší,
pln úcty, lásky k němu zrak se vznáší,
pln úcty, lásky k nohám zpěv mu skládám.
Stál v čele duchů nesmrtelných řadám,
zrak věští upíraje v příští blažší
a světy myšlenek, a co je dražší,
i světy činů křísil myriadám.
A jestli národ před ním sklání hlavu,
co básník před tím jménem říci může,
jímž vše se mění v nesmrtelnou slávu?
Co hvězdy nebe? Co jsou země růže?
V něm splývá vše nejkrasším ve souzvuce:
v něm básník s národem jdou ruku v ruce.