Do moře, v kterém vlny věky slovou,
do tmy, v níž lidstvo bádá ve zápasu,
by mohlo blíže k sobě strhnout krásu,
bůh vpustil velkou skálu granitovou.
A mračna, která ku východu plovou,
a vlasatice s rudou změtí vlasů
na pouti do věčnosti stanou v žasu,
leb její obletují titanovou.
Ta skála tvrdá vzdorující věkům
má ryzí zlato v hlubokém svém nitru,
ji plavec zná, k ní rád řídí běh lodě.
Neb vždycky proti moře tmě a vztekům
skráň její přísná obrácená k jitru
mu v srdci vzbouzí tuchu o svobodě.