Vzduch letní byl pln vůně, jasu, něhy;
pod skalou řeka zelenými břehy
se vinula skrz olší tlumy,
po nebi táhly velké mraky bílé
jak plachty vzdušných lodí beze cíle
a v dálce modraly se chlumy.
U hřbitovní zdi stál jsem. Kostel veský
se díval stromy v zamlklý kraj český,
dnes neděle, mše byla právě;
po hrobech pivoňky a růže květly,
tu motýli dva purpuroví vzlétli,
tam ještěrka se mihla v trávě.
Zněl varhan hlahol veliký a slavný
a chorál k němu posupný a dávný
přes hroby, skálu, táhnul k vodě,
a vítr ob čas zadul v staré lípy.
Ten mrtvých život s žitím, jež tu kypí,
se v divné zdál být shodě.
A moje hvězdné pantheismu dumy
a víra těch, nad nimiž lípy šumí,
vše padalo si do náručí;
můj pohanský zpěv jásal v píseň víry!
Ráj obrovský byl přede mnou svět šírý,
kde pouze život pučí.
Co na tom, že se tady člověk trudí?
Nechť poznáním i věděním jsme chudí,
jen silní buďme všickni láskou!
Pak všecko jedno, básníku, co bájíš!
i to, co, víro neúprosná, tajíš
pod hrobů černou maskou!