Hněv posvátný jest, jak to v duši cítím!
Hněv tříbí, čistí, Jehovův to plamen.
Hněv nadšení jest, divé síly pramen,
blesk v tmu a vichru van to fádním kvítím.
Jak uragan hřmí tvůj, za hřívu chytím
jej rukou mdlou a vyděšen a zmámen
zřím v Medusy tvář! – Slzí tento kámen,
já s tebou v noc, v hvězd propasti se řítím.
A všecky křivdy, jež tvůj národ snášel,
dept carův, luzy škleb a pohrdání,
slz moře, v němž’s jak velké slunce zašel,
já cítím jak své rány na svém čele,
jak mroucího ston, jenž se zhynu brání,
a darmo k Bohu křičí o mstitele!