Tak v básníku žít celou svojí duší,
za každým slovem jíti jeho knihy
až ke dnu, zřít, kde vrásek hlubé rýhy
skráň nejvíc zryly, v okruh stále užší
s ním vcházeti, že rhytmu spád i zdvihy
jsou tlukem srdce, které v tom, co buší,
svět soudí, krásu cení, věčnost tuší,
ji spínajíc ve tvůrčí okamihy,
jest kvasem činnosti tak opojivé,
že v samé lásky nejtěsnějším styku
je proti tomu každá radost malá,
s tím srovnána, čím v chvíli této snivé
tvé duši nová jiná křídla dala,
že obdiv taje v němou slzu díků.