Já Petrarku jsem nemiloval z mládí,
po číši plamennější ret můj práhnul,
já v divějšího oře hřívu sáhnul,
jenž v nozdrách blesky s větry v závod pádí.
Však vím teď, sny nic v světě nenahradí,
teď k tomu snílkovi jsem rád se nahnul,
roj tužeb mých jak ptáků zástup táhnul
v stín olivy té, která věčně chladí.
Co milujem, je vždycky ve snu větší.
Čím život raní, to sen vždycky zléčí.
Sen opium jest, které v duši máme.
A ideál, za kterým život spěje,
ať bouří, bolem, vichrem beznaděje,
toť také sen a také neoklame.