Mdlý marným sněním, unavený žalem,
a s vírou v sebe, s lidmi v sporu stálém,
jsem našel knihu tvou a duch můj složil
na ni, na skálu, jež ční v moře jeku,
a na niž padá záře dávných věků,
své perutě a k novým letům ožil;
a myšlenek tvých svatým světlem sycen
tam oltář krásy zbudoval a znícen
tvým ohněm zaplál jako blankyt jitrem.
Neb orel Jana z Pathmu slet’ ti k uchu,
a propastí hlas mluvil k tvému duchu
a srdce lidská se ti otevřela;
tys jako bůh šel hlubin jejich nitrem,
a vášeň, bol i muka, jež v nich vřela,
jsi zamknul, posvětiv je písně vlnou,
v svou věčnou knihu stínů boha plnou!