Tvá stance, ať juž hřímá nebo šepce,
má nymfy něhu, která tančí nahá
při měsíci, kde hvozd je, kam zrak sahá,
mech trne, listí chví se, šustí hebce.
Jak měsíc ona rosný pažit depce,
však náhle stane, zachvěje se, váhá,
neb slyší, lesem, kde se vine dráha,
cos jak cval divý vzdáleného hřebce.
I skrčí se a loví lačným uchem
ten jednotvárný zvuk, jenž tichým ruchem
se rovná srdci, které bije divě;
snad zbloudil rytíř nějaký tu lesy,
či starý faun ve houští ukryt kdesi
vděk její lačným okem hltá chtivě.