Na sobě vidím, jak let kruhem
jdu do proměny z proměny,
ať v klidu štěstí, v boji tuhém,
ať něhou, vášně plameny;
já pole jsem a osud pluhem.
Kdos na mne staví a kdos boří,
kdos přidává, kdos ubírá,
sta světů v duši mé se noří
a rázem sta jich umírá;
jak Proteus jsem na dně v moři.
Kdy bude dovršeno dílo?
Či smrt jest jeho slední ráz?
Či v krystal co se ve mně slilo,
rozptýlí ona, v světy zas
by dále létlo, kvetlo, žilo?
Buď jak buď! Tvoření být látkou,
to úkol vždy je blaživý,
a příroda je vlídnou matkou,
jež vyrovná vše protivy.
To stačí v života pouť krátkou.